Call Girl (2012)

Call Girl by měla být povinná podívaná pro všechny, co si Švédsko moc malují v jásavých žlutomodrých odstínech. Možná budete televizi vypínat s určitým pocitem hořkosti, protože takové věci se přece na severu nedějí. Film totiž vychází ze skutečných událostí, z tzv. Geijeraffären, kdy několik vysoce politiků čelilo obvinění ze sexu s nezletilými dívkami (a ano, hlavní postavou byl člověk jménem Lennart Geijer, tehdejší ministr vnitra). Opravdová "call girl" se vyjádřila, že skutečnost byla mnohem horší.

"Stockholm, konec 70. let. Dokonalá ukázka utopické společnosti. Politická neutralita a atomová energie jdou ruku v ruce s ženskou nezávislostí a sexuální revolucí. Ale pod naleštěným povrchem pulzuje řada dalších tužeb. Na vládní budovu létají kameny a domovy pro mládež se stávají svůdným, třpytivým a špinavým světem sexuálních klubů, striptérských show a diskoték, byty slouží jako nezákonná a výnosná místa pro rande. Call Girl vypráví příběh o tom, jak je mladá Iris vyzdvihnuta ze dna společnosti do bezcitného světa, kde nám moc může zajistit cokoliv." (csfd.cz)

 

Ani ne rok starý film se vrací zpátky do 70. let, doby enthusiasmu, doby plné velkých hesel, proklamované neutrality, sexuální revoluce, doby Olofa Palmeho. Ve Švédsku to předvolebně vře. A zatímco se vysoce postavení politici ohánějí rovnými příležitostmi pro všechny, po skončení politické debaty si odchází užít s luxusními prostitutkami.

Jednou z nich je Iris, teprve čtrnáctiletá dívka se škatulkou "nepřizpůsobivá". Stále někam utíká. A vlastně nikdy utíkat nepřestane, ale to už předbíhám. Po jednom z takových útěků se Iris dostane do dalšího z dětských domovů, kde se setká se svojí sestřenicí. Obě děvčata tak nějak visí ve svých životech, de facto nikomu nepatří, není proto těžké je stáhnout do bahna prostituce. Než se z Dagmar Glans (v podání výborné Pernilly August) vyklube nemilosrdná babice, působí jako milá tetinka, která rozdává klíče od bytu a lahve drahého alkoholu. Dokud se tedy děvčata jednoho dne neprobudí s kalhotkami u kotníků, pořádným bolehlavem a neblahým tušením. To, co se zezačátku zdálo jako dobře placená zábava, se nakonec zvrhne v tvrdou hru. Není cesty zpět.

www.picturenose.com

Zatímco Iris sjíždí jednu lajnu za druhou a cítí, že už nemůže, snaží se policejní složky rozplést síť kolem Dagmar Glans, spolehlivé to dodavatelky čerstvého masa do chřtánů pokryteckých politiků. A o tom vlastně celý ten film je. Iris se klíží oči, politici lžou, jako když tiskne, a snad poslední spravedlivý policista John Sandberg (Simon J. Berger) snaží učinit spravedlnosti za dost.

Filmu je vyčítáno to, že je příliš dlouhý. Osobně si ale vůbec nemyslím, že by to bylo na škodu. Aspoň vás to pořádně vyždíme. Zčásti to sice skutečně připomíná komentovaný dokument; neznamená to ovšem, že by film byl nějak přehnaně didaktický. Po zhlédnutí filmu si totiž uvědomíte, že i když víte, kde leží pravda, masa vás stejně semele. A vy si před tím můžete tak jedině utíkat. Jako Iris.


Kde si ještě o filmu můžete přečíst (všechno tentokrát česky)
O filmu na ČSFD
Recenze na Červeném koberci
Filmserver



Trailer švédsky s anglickými titulky.